Vzpomínky na hráčskou legendu Jiřího Fojta zůstanou navždy

Před měsícem, ve čtvrtek 18. února 2021, zemřel po krátké těžké nemoci ve věku 64 let Jiří Fojt, dlouholetý prezident vyškovského basketbalového klubu, se kterým spojil celou svou hráčskou, trenérskou a funkcionářskou kariéru.
Jiří, v celé vyškovské sportovní rodině známý jako „Mňók“, s basketbalem začal před 50 léty, v roce 1971. Jak vzpomíná jedna z legend vyškovské košíkové paní Marta Ščudlová, k basketbalu Jiřího přivedl vedoucí Jednoty pan Kryštof, který chodil jako divák na basketbal a u nějž se Jirka, tehdy patnáctiletý, učil prodavačem. Ten jej doporučil Zdeňku Ščudlovi, trenérovi dorostenců, „protože je vysoký“.
 Jiřího již hráčsky minula nejslavnější éra vyškovské košíkové, v níž bylo standardem hrát celonárodní soutěže. Naopak na konci 80. let se při definitivním střídání generací vyškovská košíková dostala do krize: takřka skončila ženská složka a muži sestoupili až do nižších krajských tříd. To se již Jiří Fojt podílel na činnosti klubu nejen jako hráč, ale i jako trenér postupně žákovských, dorosteneckých a nakonec i mužských družstev. 
Nemohl se pyšnit velkou sportovní kariérou. Svou výškou byl předurčen k tomu hrát na pivotu, dle svědectví Jiřího Hájka a Jardy Kupky byl „posledním klasickým pivotem staré dobré ščudlovské školy“, který ovládal střelbu přes hlavu. Jenže jak to u pivotů bývá, ti nejčastěji zakončují a je pak na koho svést, že nepadlo moc košů. Navíc na hřišti někdy působil mírně neohrabaně, takže jej rozhodčí rádi a často trestali pískáním faulů (jednou mu byl dokonce faul písknut „preventivně“), na což rád reagoval slovy: „Byl, pane rozhodčí, ale malej!“. Nesl svůj kříž statečně a trpělivě. Jak říká Bořek Moučka, další z legend vyškovské košíkové, Jirka především „plnil skvěle roli mimořádně odolného člena kolektivu, na kterého se po neúspěchu mohly snést veškeré výtky a emoce, ale kterého to nevyvedlo z míry, emoce pominuly a parta byla opět v pohodě.“ Právě klidná povaha byla pro Jiřího typická, jakoby jej nic nevzrušovalo. Nebyl sice flegmatik, jen se jaksi neuměl pořádně rozčílit. Když se řekne Jiří Fojt hráč, tak si ho představíme právě v této roli. 
A tak to byl právě on, kdo se stal duší postupné stabilizace basketbalového oddílu, jednoho z nejtradičnějších vyškovských sportů. Předsedou klubu se stal v roce 2003, ale už před tím de facto klub vedl společně Mirkem Ovčáčíkem a Honzou Špičákem. Důležitou součástí zmíněné stabilizace v průběhu devadesátých let byla obnova komunitního ducha vyškovského basketbalu, v čemž hrál Jiří klíčovou roli. Dál jako trenér vychovával dobré basketbalisty, ale ještě více byl jiným příkladem, že i když nebudou hrát první ligu, ale jenom „šudlit kraj“, má smysl basketu obětovat energii a čas. 
Bez Jiřího přispění by nebylo možno konstatovat, že dnes má BK Vyškov přes 130 členů, z toho více jak 90 v dětských kategoriích, že z družstev hrají např. juniorky do devatenácti let pod vedením Jaroslava Beránka úspěšně celostátní ligu a minižáci kategorie U13 pod vedením Dalibora Paludy získali šesté místo na přeboru ČR. 
 Jiří nyní bude chybět v každodenních klubových aktivitách, jakkoli aktuálně blokovaných pandemickou situací. Bude chybět stovkám košíkářů z celé Moravy, kteří jej znali, byli zvyklí přijíždět do vyškovské haly za parkem na zápasy či na proslulý veteránský Memoriál bratří Ščudlů, a oprávněně vnímali Jiřího jako ducha toho místa v pravém smyslu toho slova. Bude chybět jako člen party, která se v pravidelných červnových „poutích na Jihlávku“ a do lhánické hospůdky snaží udržovat tradici vyškovských sportovních táborů v Jamolicích. Vyškovská košíková v historii dozajista vychovala slavnější sportovní osobnosti, nežli byl Jiří. Přesto není nadnesené tvrdit, že Jiří „Mňók“ Fojt se zařadil mezi legendy tohoto sportu našeho města.

Jan Holzer 


Osobní svědectví
„Celý život jsem pracovala v Jednotě Vyškov. Chodila jsem nakupovat do (našeho) obchodu, kde byl vedoucím pan Kryštof. Jirka se u něj učil prodavačem. Pan Kryštof chodil jako divák na basketbal a věděl, že můj muž - Zdeněk Ščudla - trénuje dorostence. Jednou se mě zeptal, jestli by jeho učeň Jirka Fojt, který je vysoký, nemohl také začít chodit. Zdeněk samozřejmě souhlasil, a tak se Jirka dostal k vyškovskému basketu.“

Marta Ščudlová


 „Před mnoha lety jsem absolvoval na školení tělocvikářů zajímavou přednášku našeho předního psychiatra dr. Smolky, tehdy člena realizačního týmu národního družstva žen v basketbale. Pro psychickou pohodu v kolektivních sportech musí být několik typů: (1.) guru osoba s přirozenou autoritou, dále (2.) špílmachr, který řídí vlastní hru, a za třetí obětní beránek. Člen kolektivu nesmírně odolný, na kterého se po neúspěchu mohou snést veškeré výtky a emoce. Hned jsem si vzpomněl na našeho Jirku (Mňouka), kterého nic nevyvedlo z míry. Byl doslova splachovací, emoce pominuly a parta byla opět v pohodě.“

Bořek Moučka


„Za Jiřím Fojtem. Když mezi nás, jen trochu starší hráče, přišel v sedmdesátých letech minulého století Jirka Fojt, kromě běžného Jura měl už tehdy přezdívku Mňók. Ne Mňouk, to by znělo příliš literárně, ale pěkně po vyškovsku Mňók. To vyjadřovalo jeho klidnou povahu, jakoby jej nic nevzrušovalo. Nebyl sice flegmatik, jen se jaksi neuměl pořádně rozčílit.
K basketbalu přišel Jura pozdě, něco mu ještě zpočátku nešlo tak dobře a bylo proto snadné na něj svádět, co se ve hře nepodařilo jiným. Jak už to u pivotů bývá, ti nejčastěji zakončují a je pak na koho svést, že nepadlo moc košů. Nesl ale svůj kříž nováčka statečně a trpělivě snášel naše kanadské žerty. Vždy konzumoval nachystanou malinovou šťávu ředěnou vyškovskou vodou, a tak když odcházel na vojnu a loučil se na dva roky s basketbalovým kolektivem, na cestu jsme mu z rozvery nalili do kapsy pivo, aby na vojně neměl žízeň. Ani tehdy nepokazil tuto poněkud drsnou legraci, usušil nohavici nad kamínky, pěkně se se všemi rozloučil a odešel sloužit vlasti.
V dalších basketbalových letech se objevoval pod soupeřovým košem spolu s Pavlem Bystrým a Zdenkem Jirků. Byl posledním klasickým pivotem staré dobré ščudlovské školy, který ovládal střelbu přes hlavu. Bylo to jednoduché a účinné. Vyběhl ze zadní lajny, dostal zepředu přihrávku do prvního kroku dvojtaktu a zakončoval pravou rukou přes obránce. Není to vždy úplně přesná střelba, ale dobře se doskakuje, protože útočící hráč může pokračovat v pohybu ke koši. Když se řekne Jiří Fojt v souvislosti s basketbalem, tak si ho představíme asi právě v této roli.
 Pokud šlo o partu, nikde nechyběl, z ničeho jsme jej nevynechávali. Tak začal s námi jezdit i na pravidelný červnový čundr na Jihlávku. Nevzpomínáme, že by někdy tuto téměř posvátnou pouť do krásné přírody západní Moravy a samozřejmě taky do lhánické hospůdky vynechal.
 Nesmazatelně se zde zapsal do historie, když bylo jednou ve Lhánicích zavřeno a žíznivá parta tak musela jít na pivo pod kaštany do Mohelna. Žízeň byla neúprosná a Jirka neúnavně a starostlivě pomáhal s nošením piva. Když nesl tác plný půllitrů pro své brachy, došlápl nešťastně na hranu dřevěné terasy a začal padat. Ve snaze zabránit hrozící katastrofě rozvlnil své sportovní tělo a bez ztráty jediné kapky z nešťastné situace ladně vybalancoval. Tento legendární počin dal vzniknout jednotce pružnosti jeden mňók (1 Mňk).
 Lhánická hospůdka je od loňského roku zavřená, protože poslední hostinský pan Bernard už nás taky opustil. To nám ale - jak doufáme - nemůže zabránit, abychom se s dalšími kamarády zde, aspoň před hospůdkou, v červnu opět nesešli a Mňóka jako jednoho z nás nevzpomněli.“

Jiří Hájek a Jaroslav Kupka


vyškovský deník

David Slouka30.3 2021